Většina z nás si kraj Českého ráje přijede užít v létě. Máme utkvělou představu, že v zimě bez zeleně to nebude to pravé. To se mi honilo hlavou, když jsme se o svátečním povánočním dni nechali zavézt do Borku pod Troskami. Na nádražíčku jsme vystoupili do lehce mrazivého jitra, skoro bez sněhu, zato pod Troskami se muselo poprat sluníčko s mlhou. Hned u nádraží jsme minuli Muzeum motocyklů a vyrazili po žluté směrem k rybníkům v Podtroseckém údolí.
Ta mlha nízko nad zemí slibovala romantické focení, ale ejhle to překvapení – rybníky jsme našli bez vody, tedy jenom s potůčky v jejich středu (Rokytnický, Hrudka), na Vidláku bylo vody tak pro přistání pro labutě. Teplé občerstvení v restauraci na hrázi Vidláku přišlo vhod a my pokračovali údolím dál. Je zajímavé, co vše objevíte v zimě, když listnáče odhalí, co skrývají. Těch nových skal a hele támhle se skrývá chatička, kdo by to v létě tušil a tady ten výhled do krajiny taky nebyl. Když se žlutá rozešla s červenou, zůstali jsme věrni červené a nechali se vést údolím na Hrubou skálu. Psy jsme měli raději stále pod dozorem, protože tady mezi stromy můžete zahlédnout, když je nevyrušíte, i muflony.
Prosmekli jsme se kolem hřbitova a Ježiši!, nad silnicí taky skála, po které v létě není ani vidu – to je Prachovna i se svou vyhlídkou do kraje. Po svařáčku na Hrubici jsme hned za zatáčkou na chvilku byli turistické červené nevěrní. Je to pro nás taková vánoční tradice, zahnout na žlutou k Mariánské vyhlídce a hned pod ní zapálit svíčku na Symbolickém hřbitovu horolezců a chvilku postát. Je půl třetí odpoledne, a protože chceme ještě něco vidět, popř. i nafotit, sázíme na jistotu, do Turnova vyrážíme po „ zlaté“ červené nad Skalním městem. I když tu naše kroky vedly už mnohokrát, nenecháme si ujít zastavení u hájenky vedle Arboreta, ani žádnou z místních vyhlídek – Na Kapelu, U Lvíčka, s výhledem na Kozákov. Známe je všechny, jen té odhalené kamenné krásy jaksi přibylo a nízké slunce spějící k západu jim dává jinou atmosféru. Před občerstvením u Valdštejn a nás vítá nová dřevěná socha, vypadá to, že se bytost ze dřeva právě klube na svět. Začíná se šeřit, mezi holými buky na nás pokukuje hrad Valdštejn, jenže nás začíná honit čas, vlastně spíš světlo. Natahujeme nohy a na Hlavatici si užíváme dva v jednom – západ slunce a zrození nočně osvětleného Turnova. Chvilinku postojíme a naše cesta z kopce do Turnova již vede tmou. Neva, když míjíme Židovský hřbitov, můžeme se o to víc bát, ještě že jsme za zídkou. Do vlaku usedáme po 16 km výletu příjemně unavení s tím, že v létě bychom toho stihli vidět a navštívit mnohem víc, ale i tak to stálo za to.
text a foto: toulavá Sláfka
